První české nahrávky

Repertoir 1905-1920

Technika záznamu zvuku byla vynalezena již v době šantánů a kabaretů. Na začátku 20. století se začaly objevovat první fonoválce a gramodesky také v Čechách. Přesto u nás bylo tehdy opravdových zpěváků jen docela málo a z oněch dob zcela jistě žádné jméno nikomu nic neřekne. Navíc i většina z nich vystupovala pod různými pseudonymy nebo zcela anonymně. První nahrávky nepořizovali zdaleka jen ti, kdo uměli zpívat, ale i úplni laici či rádoby umělci. Zkrátka z těch, co stáli na ulici, točili klikou flašinetu a zpívali. Kdyby tehdejší zpěváci na gramodeskách dnes soutěžili v pěveckém konkurzu, zcela jistě by se většina z nich zařadila mezi hvězdnou pěchotu a vypadla by hned v prvním kole. To ale tenkrát nikomu nevadilo a nikdo to dlouho neřešil – zázrakem byla totiž už samotná reprodukce zvuku, která byla především tím, co lidé obdivovali, neboť přehrávač v té době většina lidí ještě samozřejmě nevlastnila. Jako horká novinka se však začal používat pro reprodukovanou hudbu při představeních v kabaretech, zpěvních síních a zahradách pivovarů a rozhdoně nešlo o levnou věc.

Repertoár na prvních fonoválcích a gramodeskách byl často jen velmi nevalné, pokleslé, obhroublé, dvojsmyslné až vulgární úrovně. Ostatně v hudební produkci jsme v počátcích populární hudby za vyspělým světem příliš nezaostávali – podobě na tom byli i v předjazzové Americe. Když mluvíme o prvních nahrávkách nevalné kvality, myslíme tím samozřejmě skladby, které můžeme již přiradit do oblasti populární hudby. Těch bylo zpočátku velmi málo, nový hudební styl se neprosazoval nijak rychle a zvláště u nás to trvalo poměrně dlouho. Zvláště v prvních letech totiž stále na válcích a později deskách převládal repertoir klasický – především operní a různé instrumentální skladby (dechové, sokolské a vojenské kapely nejrůznějších vojenských spolků, od kanonýrů až po dělostřelce hrající lidové, národní písně a pochody) a to u nás velmi dlouho, až do 20. let. Pokud jde o dosud málo zastoupenou pop music, jednalo se většinou jen o různé popěvky, mondénní kuplety a komické výstupy.

Dáma nasazující jehlu na gramodesku (1908)

Inu, v dobách kdy byla stále nejoblíbenějším žánrem opera, opereta či vojenské pochody, byly začátky populární hudby hodně kostrbaté, křečovité a někdy docela obskurní a bizardní. I když se třeba výjimečně i vyskytly některé zajímavější skladby, neměl je zase kdo zpívat. Buď byly tedy jen instrumentální, nebo se moderní skladby velmi snaživě s dechovými kapelami usilovali přednášet zpěváci, mající zkušenosti jen s operou či operetou. Výsledek tak nemohl být většinou jiný, než pochybný až tristní. Dechová kapela, operní technika a pop music bylo něco, co opravdu dohromady nešlo a i kdyby ano, nebyl nikdo, kdo by to uměl zaranžovat. Navíc také dobrých zpěváků bylo velmi málo, takže skladby prvních skladatelů populární hudby přednášeli většinou lidoví komici nebo právě operní pěvci či ti, kteří sice nepoužívali operní techniku, zato neuměli zpívat. Buď na to neměli talent, nebo se nový styl teprve učili, což u nás přetrvávalo dlouho, až do 30. let. A to mluvíme jen o zpěvácích - podobně bychom mohli hovořit i o kvalitách prvních skladatelů populáru, kteří spíše zatím jen experimentovali s tím, co všechno lze složit, aniž by to byla lidová či vážná hudba a co lidé ještě snesou poslouchat.

Lidé zkrátka neměli žádné zkušenosti s tím, co je populární hudba. Byl to pořád ještě nový žánr, který se stále profiloval z vážné či vojenské hudby, lidových popověků, blues... Přesto ale už v této době můžeme někdy pozorovat zárodky pozdějších žánrů, jako country, jazzu či nejčastěji - muzikálu. Když tak poslouchám ty stovky a tisíce nahrávek z počátku 20. století a snažím se je přirovnat k nějakému současnému žánru, buď mě nenapadá nic, nebo právě muzikál a že právě on je vůbec nejstarším žánrem bělošské populární hudby. I když tehdy nebyly ze žádného filmu ani divadelního představení a šlo o pouhé popěvky a kuplety. Posluchači v našich zemích ale až do 20. let raději stejně zůstávali konzervativně věrni opeře, operetě, dechové hudbě či vojenských pochodům, neboť z oblasti populáru toho opravdu nebylo moc, co by se dalo poslouchat.

Teprve doba jazzová postupně vše změnila, přestože až do 30. let operetní způsob zpěvu z populární hudby nezmizel. To však už nebylo v její neprospěch, protože jazz se stal jakýmsi spojovacím článkem mezi operou a swingem… U nás v Evropě tuto úlohu plnila stále spíše opereta, ze které vznikl muzikál a šlágry - tedy poněkud odlišná tradice, než anglosaské hity jazzu a swingu. Tyto žánry se u nás prosadily jen z části a ještě se zpožděním. Vlastně by se dalo říci, že jako hlavní proud populární hudby se u nás neusadily úplně nikdy. Proč se jazz u nás nestal takovým hitem je těžko říct. Těžko posoudit do jaké míry to bylo dáno odlišným vkusem a do jaké míry nedostupností těchto nahrávek. Nicméně třeba vydavatelství Karla Hašlera je už brzy po svém založení importovalo a u nás prodávalo.

Pro ilustraci uvádíme některé z českých nahrávek, které se objevovaly v prvních letech 20. století na těchto prvních deskách a válcích (které se však na rozdíl od desek příliš neujaly a časem zanikly). Jsou z doby, kdy se ku Praze teprve připojovala nová průmyslová předměstí, jako Vinohrady nebo Holešovice, kdy vládl čilý stavební ruch, pokračovalo zavádění kanalizace, elektřiny, vodovodů, plynu a stavěly se stále nové činžovní domy. (Pozn. ty byly jen pro lépe situované, v nich měly některé byty i koupelny. Chudina bydlela v pavlačových domech bez vodovodu a se společných sociálním zařízením, kde se i v jedné místnosti tísnilo mnoho lidí).

V ukázkách najdeme například komika Aloise Tichého či "mezinárodní umělkyni" Růženu Slavínskou (jak je na desce uvedeno). Ta zpívá, že je Anka z Jammertalu (Jammertal se tehdy říkalo pražskému Nuselskému údolí - mimochodem to je německy „Údolí nářků“, i když tam ještě žádný most, ze kterého by skákali sebevrazi nebyl...). Nechybí ani ukázka dechovky Kmochovy kapely. (Pokud se vám zdá, že pan kapelník hraje poněkud uspěchaně, nemýlíte se. Desky měly tehdy omezenější kapacitu, a pokud se měla nahrávka na ně vůbec vejít, musel si kapelník někdy pospíšit. K nahrávce „Fujtajbl voda“ - první čistička vody byla v Praze dána do provozu v roce 1907 - do té doby se splašky z kanálů vypouštěly rovnou do Vltavy. I když tehdy nebylo v Praze zdaleka tolik obyvatel a průmyslu jako dnes, dovedeme si asi představit, jak to vypadalo...)

Místy je sice těžké nahrávkám rozumět, ale musíme si uvědomit, že nahrávací technika byla teprve na začátku a opravdu primitivní a také zub času na těchto válcích a deskách vykonal své. Všechny nahrávky jsou samozřejmě pořízeny ještě čistě mechanicky, žádná elektřina. Proto i zvuk – jak jinak - je poněkud plechový. Z nahrávek prvních nahrávajících amatérských zpěváků vybíráme samozřejmě jen ty podařenější a slušné. Až na Kolínskou hudbu sokolskou s dirigentem Františkem Kmochovu žádná z nahrávek tohoto období nevyšla v reedici na některém z moderních nosičů. Pochopitelně, ono by ani nebylo co vydávat - kdo by to dnes poslouchal. Nicméně sběratelskou a dokumentární hodnotu to nemá malou. Škoda. Určitě by bylo co objevovat. Všichni známe předválečné roky, ale začátek století až 20. léta jsou pro nás dosud málo známou oblastí - pokud jde o to, jaké kousky se tehdy nahrávaly. Supraphon některé začal nedávno vydávat alespoň ke stažení a zájemci je najdou v sérii zvané ‚Historie psaná šelakem“, ovšem přímo o nahrávky populární hudby nejde. Alespoň zatím.

Zámořská scéna

Vzhledem k tomu, že amerických nahrávek populární hudby z těchto dob se dochovalo mnohem více, než našich, je jak jsme se zmínili zřejmé, že pokud jde o jejich kvalitu, nebyly naše země nějakou výjimkou a že situace byla velmi podobná v Evropě i v zámoří, tedy i v samotné kolébce populární hudby, v USA. V době předjazzové – tedy v éře ragtime, ale ještě i v pravěkých dobách jazzu. I když první „pravé“ jazzové nahrávky pochází už z roku 1917, rozhodně to neznamená, že by se nový styl v Americe prosadil náhle. Vedle skvělých instrumentálních ragtime skladeb tu ještě z této doby nacházíme i zde množství vokálních obskurních nahrávek, které mají spíše dokumentární hodnotu, než něco, co by lahodilo sluchu dnešního posluchače. (Díky sběratelům jich mnoho najdeme zejména na Youtube. Bohužel, v mnoha případech tito lidé neprezentují ani tak samotné nahrávky, jako spíše své historické gramofony a fonografy v chodu, takže nahrávky jsou ještě v horší kvalitě, než kdyby se zvuk digitalizoval přímo z moderního přehrávače).

Rozpad Habsburské říše a vznik Československa

I když zpočátku uměleckou kvalitu prvních zpěváků na gramodeskách asi nikdo neřešil, tak koncem prvního desetiletí u nás již přece jen začínala růst nespokojenost s pokleslým repertoárem většiny šantánů a kabaretů, operních zpěváků i komiků, takže ani tehdejším posluchačům už nepřinášela to pravé uspokojení, jako ještě nedávno samotný zázrak toho, že vůbec jde zaznamenat a reprodukovat zvuk... To bylo jedním z důvodu, proč byl v roce 1909 v Praze založen kabaret Červená sedma, který si kladl za cíl přinášet moderní a vkusnou zábavu. Úroveň si držel ještě i kabaret Karla Hašlera v Lucerně, který patřil vedle Červené sedmy k těm hlavním centrům relativně kvalitní zábavy na úrovni.

V roce 1914 Rakousko vyhlásilo Srbsku válku a zahájilo Světovou válku (jako záminka posloužil atentát v Sarajevu na rakouského následníka trůnu, neboť Habsburkové těsně před tím zabrali i území Bosny a Hercegoviny). V následujících letech došlo během světové války nejen k rozvratu celého hospodářství, ale i ke kulturnímu úpadku. Lidé měli jiné starosti, než zábavu, rozšířila se bída a nouze o práci, lidé hromadně emigrovali do USA. Nový rozvoj kultury v našich zemích tak začíná až v průběhu 20. let s budováním nové republiky. Kabaret Červená sedma přesto ve válečných letech (nebo právě proto, kdy se lidé snaží zapomenout na válečné strasti) zažívá největší popularitu. Ta ovšem po skončení války a vzniku nové republiky rychle opadá, takže v roce 1922 je kabaret pro nezájem zrušen. To už se však začíná psát nová kapitola dějin populární hudby...

Umělecká kvalita v další dekádě ale neměla příliš vzestupnou tendenci – změnila se především témata, která se zaměřovala hlavně na opěvování první republiky či úspěchům legionářů za světové války. Hlavním proudem zůstávala až do poloviny 20. let dechová hudba, opereta a vojenské pochody.

Pokračovat