Nesmělý jazz

Moderní rádio

V polovině dvacátých let už zájem o nový styl začal výrazně sílit, posluchači si na novou hudbu nejen začali zvykat, ale začali ji přímo vyžadovat, takže začal sílit i tlak na vedení rozhlasu. Ten byl nakonec donucen vyjít posluchačům vstříc a stále žádanější hudbu vysílat i do éteru.

Koncem roku 1924 se tak do vysílání rozhlasu poprvé dostává jazz v pravidelných živých vystoupeních tehdejších pokrokových zpěváků a hudebníků (K. Hašler, F. Cink, R.A. Dvorský a další). Nechybí ale třeba ani pravidelné živé vystupování zpěváků a komiků (V. Burian, V. Šindler, K. Hruška). O roku 1926 se začaly vysílat i živé přenosy z divadel a kaváren, přibyli další umělci a pořady a na podzim se začala v nočních pořadech vysílat i hudba z gramodesek.

Také na gramodeskách se v hojnějších počtech začaly objevovat i česky zpívané synkopované skladby. Přispěl k tomu i fakt, že se začalo nahrávat již elektrickým způsobem, který umožnil znatelně kvalitnější záznam, bez charakteristického plechového zvuku, což byl velký pokrok – řekli bychom revoluce v nahrávání. Elektrické zesilovače a mikrofony dokázaly zachytit mnohem větší šířku frekvencí a nebýt praskajících a šumících nosičů, na kterých byly tyto nahrávky zaznamenány, měli bychom tu prakticky kvalitu záznamu, na kterou jsme zvyklí dnes.

Přesto však na rozdíl od přísně režírované rozhlasové produkce nemá většina těchto nahrávek příliš vysokou úroveň a s tehdy již pokročilou americkou hudbu se nedá srovnávat, protože také ona prošla v době elektrického nahrávání bouřlivým vývojem. Můžeme říci, že pokud jde o umělecké kvality, měli domácí hudebníci za těmi v zámoří tak pět let zpoždění. Ostatně to se udržovalo ještě dlouho po tom, i v dobách, kdy přišel na scénu swing, či později rock and roll nebo disco. Myšleno samozřejmě obecně, protože vždy existovaly výjimky (ne vše, co pochází ze zámoří je kvalitní a ne vše, co se produkovalo u nás bylo opožděné. Svoji roli tu samozřejmě hraje i jiný vkus a tradice). Pravdou ale je, že kvalitních zpěváků byl stále velký nedostatek a ještě většinou jen mužů (máme na mysli samozřejmě populární hudbu, neboť operní a operetní umělkyně v divadlech byly běžné). V Americe už tento problém v té době nebyl. U nás bylo například běžné, že i písně s textem pro ženy, zpívali muži… (což ale pochopitelně anglicky zpívající řešit nemuseli).

Většina zpěváků pop music se rekrutovala z operetních a operních scén, z herců, tanečníků a komiků, povolání pouze jako 'zpěvák' vlastně ještě ani ve 20. letech stále neexistovalo a to dokonce ani v Americe. Zpěvák byl zkrátka většinou jen vokalistou, jakýmsi doplňkem kapely až do nástupu rock and rollu. Tedy s výjimkou největších hvězd, jejichž jména zastínila jména kapel, s kterými vystupovali. Pravidlo to ale rozhodně nebylo. Zábavná hudba se u nás dosud nezbavila ani určité pokleslosti, přesto však taková zábava nenáročnému publiku celkem vyhovovala. Pokud se týká textů, bylo budování republiky samozřejmě stále aktuálním tématem, stejně tak písně o armádě, vojácích, kanonýrech a legionářích.

Politická kritika však později dovolena nebyla, mladá republika byla sice demokratickým státem, ale více-méně střeženým zavedenou cenzurou. Výjimkou byl pouze Karel Hašler, kterého si pro jeho mimořádnou popularitu a vysoké postavení hudebního magnáta tehdejší vládní garnitura nedovolila omezovat (a také toho pořádně využíval). Později byli také 'in' fešáci s autem nebo motorkami, které se začaly stále více objevovat na našich silnicích (ale i další dopravní prostředky) a panny coby vzorné ženušky a kuchařky... (většinou byly opěvovány dívky typu 'krev a mlíko' - dnešní dívky by si většinou tedy rozhodně moc neškrtly).

Z první poloviny 20. let si připomeňme několik ukázek. Ty první patří jadrnému a naturalistickému projevu Karla Hašlera, další topornému a těžkopádnému projevu hlas pěvce Valentina Šindlera - nejproduktivnějšímu a nejuniverzálnějšímu zpěvákovi tohoto období, který, stejně jako mnozí jiní ve světě té doby, přešli od opery k populární hudbě.

Pokračovat