Umělecká vyváženost

O co jde v zábavné hudbě, o kvalitu, schopnost zaujmout nebo o to prodat co nejvíce desek? Jak to jde dohromady a jak se to navzájem vylučuje? A kam kráčí dnešní česká pop music? Ne, nechci soudit, jestli se vývoj ubírá dobrým nebo špatným směrem. To nejde. Hudba je prostě jen obrazem doby a nás samých. Ať každý poslouchá, co chce a co se mu líbí. A o to přece jde. Neberme příliš vážně ankety popularity ani ceny kritiků. Ani jedno, ani druhé nemusí vypovídat o skutečné popularitě, ani o skutečné kvalitě. Prostě proto, že to nejde. Nejen hudba, ale celá kultura jsme my sami. Je to způsob jakým žijeme. My tvoříme dobu a její dějiny. Ne naopak. Není to něco, co nám někdo servíruje ze shora jako hotové.

V každé době byli kvalitní umělci i neumětelové. Nejen dnes, ale už před oněmi 150 lety - bez ohledu na dobu. Zábavná hudba je především hudba, která by měla pobavit. Nikoli nutně povznášet, ale opravdu jen pobavit. Populární se jí říká proto, že produkuje hudbu, která nenáročná, zábavná, zaměřená na co nejširší publikum. Právě proto se z ní stává hudba populární. Náročnost publika a rovnováha mezi uměleckými kvalitami a komerční úspěšností je věc jiná. A v populární hudbě ne vždy podstatná.

Umění v showbyznysu bylo vždy otázkou, možná i spornější, než v jiných oborech umělecké tvorby. Navíc jsou tu dvě roviny - nejde jen o umění tvorby, kde je to opravdu sporné, ale právě i o umění pobavit a zaujmout. A to je také umění, zvláště, když se to daří velmi dlouho. Tady mohou kritici skřípat zuby, nechápavě vrtět hlavou, plivat na všechny strany, ale to je asi vše. Kritika tento druh umění neposuzuje a i zábavnou hudbu vnímá z hlediska uměleckých kvalit podobným způsobem, jako hudbu vážnou - což je samozřejmě nesmysl. Především tzv. střední proud se obecně mezi některými českými kritiky považoval spíše za odpad nehodný „intelektuálů“, zvláště ten z období „normalizace“.

Na druhou stranu si myslím, že tato intelektuální přezíravost a namyšlenost promíchaná s nesnášenlivostí a závistivostí je tak trochu naší domácí specialitou a ve většině jiných zemí tyto věci vůbec neřeší. Každý prostě poslouchá to, co se mu líbí a neodsuzuje ty, kterým se líbí něco jiného. Když si mi něco nelíbí, tak to neposlouchám a neřeším ani to, že ten, kdo se mi nelíbí má takový úspěch... Nemám potřebu mu házet klacky pod nohy a přesvědčovat druhé, jací jsou hlupáci, že to poslouchají. Nakonec, analyzovat se dá ledacos a hudba je především emocionální a pocitová záležitost, což je většinou její hlavní poslání a tak také působí na každého jinak.

Odborník sice pozná leckteré technické nedostatky, ale kolik už bylo takových profíků, kteří začínajícímu umělci nedávali naději a pak se ukázalo jak velký má úspěch (i když úspěch samotný nemá přímou souvislost s kvalitou). A naopak, kolikrát se odborníci domnívali, že to bude úspěšný umělec, protože je podle nich kvalitní a nakonec se u publika nedostavil žádný nebo jen mizivý úspěch... Tím nejdůležitějším je úspěch u publika a počet prodaných desek, ne uznání a ceny od (často rádoby) intelektuálů a akademiků, kteří dělají, jak tomu rozumí nejlépe a český národ považují za stádo telat, zatímco oni jsou světlou výjimkou.

Tito intelektuálové velmi rádi srovnávají českou scénu s anglosaskou (kterou si berou za vzor, aby dokázali, že ta česká je zaostalejší. Vůbec jim nevadí, že míchají jablka a hrušky a možná ani neví, co se hraje např. ve východní Evropě, potažmo mimo angloamerickou hudební scénu. Byli bychom překvapeni, kolik je tam skvělých interpretů a autorů, kteří jsou u nás zcela neznámí, jen díky tomu, že nejsou z anglicky mluvících zemí. Optika těchto kritiků je zaměřená pouze na tuto oblast a nejsou schopni vnímat hudbu v širokém, globálním měřítku. I když není divu - o jiné než o angloamerické hudbě, toho u nás veřejnost ví jen velmi málo, když rádia hrají převážně jen ji. A ještě navíc jdou největší celoplošná rádia jen málo s dobou a ulpívají ve svých vyježděných kolejích.

Ale samozřejmě nemůžeme všechny házet do jednoho pytle a říct, že odborná kritika je špatná a ceny od kritiků jsou zbytečné. Každopádně kvalitu uměleckého díla nemůžeme nijak změřit ani zvážit, nemůžeme ji nikomu dokázat a každý na ní může mít jiný názor. Příznivá odborná kritika jistě potěší, jejich uznání i ceny taky, ale úspěch u publika a počet prodaných desek to většinou nijak radikálně nezvýší... Ale to jsme zase u té rovnováhy mezi kvalitou a komercí. Podle mého názoru, pokud se vysoká kvalita a komerční úspěch v populární hudbě potkají, ale to spíše vzácná výjimka. Pak by to totiž ukazovalo na vysokou kulturní vyspělost národa. Národ ale netvoří jen kulturně vyspělí posluchači, intelektuálové a suchaři, ale i obyčejní lidé a nenároční posluchači, kteří se prostě chtějí jen bavit, bez ohledu na to, jak je hudba umělecky kvalitní a pokud je pobaví, nevadí jim třeba ani obyčejná odrhovačka. Komerční úspěch je závislý na tom, jak se dotyčnému interpretovi podaří zaujmout co největší podíl populace, zaujmout a přitáhnout co nejvíce lidí.

Zároveň ale asi většina interpretů chce dělat to, co sama cítí jako dobré a asi je nelze podezírat z vypočítavosti, i když by se našlo i dost takových, kteří se opravdu podbízí s cílem vydělat co nejvíc. To pak můžeme nazvat opravdovým kulturním úpadkem, protože v takovém showbyznysu jde pak skutečně jen o byznys. Tito „umělci“ rádi přebírají staré osvědčené šlágry od jiných, vykrádají pokladnice lidové i populární hudby, chrlí různé cover verze a nabízí je v teleshoppingu i za směšnou cenu s cílem vyždímat z nich ještě co se dá.

Někdo řekl, že v zábavném umění jde hlavně o show, která musí člověka bavit. To je výstižné. A je jednou jakou. Buď zaujme, nebo nechá chladným. Jednoduše řečeno, když někdo umí dělat show, má to, čemu se říká image a charisma, může být úspěšnější než ten kdo sice umí, ale nikoho nedokáže oslovit silou svoji osobnosti, svým osobitým, nezaměnitelným a nenapodobitelným stylem, uměním, díky kterému se stává nenahraditelným, někdy absolutně bezkonkurenčně. Je výjimečnou osobností, ať už pozitivně nebo negativně, neboť nehorší je showman, který není „ryba ani rak“. Takový sice není terčem kritiky recenzentů, ale nezajímá příliš ani posluchače. Nikdo o něm nemluví, nikdo ho neopěvuje ani nekritizuje, nikdo ho nezbožňuje ani nenávidí, zkrátka nikoho příliš nezajímá, i když může kvalita jeho díla přesahovat jeho popularitu.

Můžeme říct, že nejdůležitější věci, které vedou k úspěchu (pokud nemluvíme o osudu či předurčenosti) je umět samozřejmě zpívat (čím lépe, tím lépe), chtít na sobě pracovat, být „osobnost“ (tj. mít svůj styl, image, ctižádost a především charisma), mít výborný management a kvalitní autorské zázemí. Jedině z toho všeho dohromady a najednou v plné míře se může zrodit „superstar“, což je vlastně už malý zázrak. Dnešní mladé hvězdy často hned po prvním neúspěchu odpadají a už je to přestává bavit, jakmile zjišťují, že ani sláva není úplně zadarmo. A o schopnosti vycházet s fanoušky i závistivci, o schopnosti dělat kompromisy a proplouvat kalnými vodami tvrdého showbyznysu ani nemluvě...

Zábavné umění je pestrou směsicí kvality i braku, kterou od sebe nelze jednoduše oddělit jako zrno od plev, roztřídit a analyzovat, protože v umění neplatí logika, ale je spíše věcí vnímání citu, intuice a cestou srdce... Zatímco výkon sportovce je daný jeho silou a obratností, umělec promlouvá k nehmotné a nehmatatelné duši člověka a na něm je, jak se dokáže vcítit do nálady posluchače a diváka, jak dokáže vyjádřit jeho pocity, jak se dokáže trefit do vkusu lidí a kolik z nich dokáže svým uměním oslovit bez ohledu na uznání citově odtažitějších intelektuálů a akademiků.

V zábavné hudbě neexistuje ideální volba, neboť vkus je určován mentalitou národa, resp. vším co patří k jeho charakteristickému vnímání a cítění. Vždy jde jen o rovnováhu a kompromis mezi popularitou a uměleckými hodnotami. Ať už je pro někoho tvorba brak a vypočítavost nebo spíše umění a nakolik se interpretovi podařilo dostát této rovnováhy, je otázkou, ovšem nedůležitou a nepodstatnou a každý na ní může mít jiný názor. V populární hudbě jde spíše o něco jiného. A tím je úspěch u posluchačů a jejich věrnost k někomu, na koho nelze zapomenout a jehož umění přetrvává...

únor 2008

Pokračovat